Dneska už víme, že Stimul úplně nevyšel, jak jsme si ve svých onanistických představách přáli. Flying Lotus to koupil, takže na shledanou, někdy příště, Praho, a co se týče DJe Shadowa, tak ten hodně špatně (ale to mám jenom z doslechu, takže mě neberte doslova). Čili, kdo 6. listopadu 2012 zašel na Shearwater do Lucerna Music Baru, bral bank.

Než jsme vyběhli do divočiny, zastavili jsme se u Českých Budějovic, které kromě nádherné radnice mají i zajímavou písničkářku Odeur de Violettes. Sice nijak nevybočuje z žánru, po hudební stránce není ničím zvlášť výjimečná, charakteristická a místy se vám u jejího hlasového projevu vybaví zlatá devadesátá s pro ně tolik typickým zakončením verše (pusťte si třeba Pearl Jam a hned víte, o čem to tady píšu, nebo zkuste tuhle scénu z Family Guye, která se mi vždycky vybaví), nicméně mi něco říká, že až se trochu rozhlédne kolem sebe, může přinést něco zajímavého, u čeho se každý velmi rád zastaví, podobně jako se to povedlo třeba Tiny Vipers. Zkuste třeba její album On Death of Dying, ať máte ještě lepší představu.

První výraznější potěšení přinesla už kytaristka Jesca Hoop. Nečekejte žádnou PJ Harvey, spíš se mi na mysl dostala Joanna Newsom, jen s kytarou a jiným hlasem. V čem tedy? V té hravosti. Jesca si tak příjemně libuje v každém tónu a navíc si s ním dokáže hrát jako malé dítě s dřevěnými kostkami. Nebudu si tady vymýšlet, že její aktuální album The House That Jack Built sjíždím od nevidím do nevidím, vlastně jsem ho neslyšel ani teď, jen několik málo úryvků. Z toho plyne, že mě nijak zvlášť do kolen nedostalo. Na druhou stranu, naživo Jesca zaujala. A já teď budu přemýšlet, proč mě třeba Hunting My Dress na placce tolik nedostává, zatímco naživo jsem si ji užíval. Jediným mínusem byly asi její boty. Bílé tenisky k černým večerním šatům, co by na tohle řekla módní policie Františky Čížkové?